THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naplněn velikým očekáváním, co předvede nový objev české black-metalové scény IMMORTAL TEARS ,jsem se v sobotu 1. prosince vydal do pražského klubu Inferno. Mimo jiné proto, abych mohl srovnat tento koncert s vystoupením téže kapely letos v září v Hells Bells.Vyrážel jsem s obavami, že nestihnu celý jejich set, protože v době, kdy jsem se blížil k místu konání ukazovala hodinová ručička téměř na devítku.
Moje obavy se nevyplnily, začínalo se po půl desáté…Prvními účinkujícími byli hned hlavní hvězdy večera, pardubičtí IMMORTAL TEARS. Začali hned zostra-bez intra, bez představování. Člověk po mohutném zkoušení ani nepoznal, že koncert už začal. Neschopnost personálu zajistit reprodukci skladeb, které byly při minulé návštěvě Prahy pouštěny z playbacku, však nebyla jediným zklamáním, jež mě ten den potkalo. Tím největším byl naprosto otřesný zvuk. Bylo slyšet pištění, skřípání, šum i chrčení, všechno, jen ne hudba. Panu "zvukmistrovi" se podařilo zastínit všechny přednosti mladých black-metalistů. Grief dělal za mikrofonem všechno co mohl, ale již tak klasicky utopený zpěv byl ještě zaniklejší, stejně jako klávesový podklad. Nevím, jestli vinnou otřesného ozvučení, ale i délka vystoupení byla až nesympaticky krátká, trvalo necelou tři čtvrtě hodiny. I přes nepříznivý čas se však dostalo na jednu z cover verzí slavných CRADLE OF FILTH, která zazněla na úkor kompletní reprodukce debutového alba "Lasombra, the Heart of Darkness" a také nových věcí, ve kterých se již vyskytuje i čistý zpěv. Nová deska bude určitě stát za to, nicméně v dohledné době se, jak mi bylo řečeno, neplánuje. IMMORTAL TEARS dokázali, že mají dostatek talentu a originality a i přes nepříznivé podmínky odpověděli všem, kteří je neustále častují obviněními z kopírování CRADLE OF FILTH. Škoda, že mi dojem zkazil ne zrovna schopný jedinec za mixážním pultem, o jehož kvalitách se Grief vyjádřil diskrétně: "poznal i horší".
Další kapelou, která se divákům předvedla, byla death metalová úderka CRUSHER. Špatný zvuk byl jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Místo něho na nás čekala parta šílenců, jejichž chování připomínalo hodinu trvající epileptický záchvat. Bylo vidět, že do muziky dávají skutečně všechno. Zejména bubeníkovi musím přiznat nesporné kvality. Jejich počínání však vyvolávalo úsměv na tváři. V "nejlepším" světle se ukázala dvojice nováčků. Zpěvák se svými břišními tanci a údery do téže části těla připomínal princip Brownova náhodného pohybu částic. Druhý, baskytarysta, měl velké štěstí, že má jeho nástroj silné struny a pevný krk, jinak by totiž po koncertě vypadal úplně jinak. Také podlaha si protrpěla své, když musela snášet neustálé dupání a zuřivé skákání, které spíše než prožívání hudby nebo přenos emocí mezi muzikanty a publikem připomínalo dusot splašených koní. Po nemilosrdné kritice však musím přijít s gratulací za solidní technické zvládnutí výstupu (toho hudebního).
Poslední na řadě byli další death-metalisté, SABBATHORY. Jejich hra splňovala slušný standard death-metalu ala CANNIBAL CORPSE. Byla slušnou tečkou za velmi kontroverzním večerem, stráveném v klubu, kde se po odložení čehokoli dotyčná věc přilepí, jak po použití chemoprenu, kde pod černou zdí vykukuje všudypřítomná plíseň, kde ani pití, ani pochutiny nejeví známky čerstvosti, kde před koncertem občas z jukeboxu zazní Ilonka Csáková, v klubu, jemuž se povedlo ztratit přízvisko metalový, v klubu, který připomíná trosku zašlé slávy..
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.